Veni Vidi Vidurius veni, vidi, vidurius

Dnes je to rok, co se započal příběh Jáchyma. A světe div se, nezačíná u plození, ale odletem do Curychu. Tam bylo totiž naše mezipřistání na cestě do Madridu, posléze do Astorgy a odtud konečně do Santiaga de Compostella. Na této pouti (hned druhý den) mi volala genetička, že klidně můžeme mít děti, že budou zdravé. Tuto pouť jsem obětovala za úspěšný zdar našeho a snad i Božího záměru. A díky 14 dennímu odloučení se nám to taky dost vášnivě a rychle povedlo.

Myslím, že už jsem v druhém levelu budovatelského strategického RPG simulátoru s prvky FPS adventury, které se jmenuje "The Motherhood - The Story of Joachim´s Life". Jak se to pozná?

Není nad to zahájit den u čaje z fenyklu, anýzu a kmínu (matky vědí proč), v ložnici moji spící chlapci, za oknem ranní slunce, v celým baráku klid a mír. Aspoň pár minut, je to tuze hezké. Jáchym totiž začal, jak jsem se dočetla na jedné z internetových diskuzí, "prdinkovat" (Pane Bože, proč?? Proč takový slova?) Aby bylo jasno, nečtu ty diskuze, jen když člověk hledá správný poměr bylinek v čaji proti prdům, tak mu to vyjede jako první. Takže not my fault!

Předně musím říct, že označení "šestinedělka" je dost úchylné. Nechci být šestinedělka, v životě mě nenapadlo, že to je nevyhnutelné, když už se člověk rozhodne reprodukovat. Ale je to tak, tak se s tím smiřuju. Už dvě neděle, tak zbývají čtyři a bude to za náma. Teda chybět mi nebude jen to označení, protože jinak je to super.

Příspěvek s tímto názvem bych mohla psát každý den - vždycky by byl obsah jiný. Je zajímavý, jakým způsobem to mozek zpracovává, na co všechno si vzpomíná a co radši nechává v mlžném oparu a snaží se to vytěsnit co nejdál do temných hlubin - to aby lidstvo nevymřelo a Jáchym aby měl někdy šanci na sourozence. Taky dost záleží na tom, s kým si o tom povídám, jestli u toho chovám syna v náruči nebo jestli jsem třeba ve sprše. Tak schválně zkusím pár bodů, ale neberte to vážně, ono to vlastně bylo úplně jiné...

tak jedem.

Ano, budu u porodu. Ne, že bych překypoval touhou u toho za každou cenu být, ale Aný mi řekla, že by mě tam ráda měla a tak si myslím, že je to nemenší, co mohu pro narození svého dítěte udělat. Kamarádka zdr.sestra mě uchlácholila, že to je to jediné, co můžu udělat, je, držet jí za ruku. To bych měl zvládnout. Jiný kamarád mě naproti tomu od toho zážitku odrazoval. U porodu byl dvakrát a těžce snášel pocit bezmoci. Toho se ale bojím nejmíň. Kriplíci mého formátu by mohli snášení bezmoci s placu vyučovat. Bezmoc pro mě určitě nebude zcela nová emoce. Máš mozek, myopate, tak mysli!

Podle oficiálního předpisu z roku 1756, který zůstal neměnný po dvě stě let, byl poměr ředění rumu s vodou 1:4. Také tyto námořní předpisy vyžadovali přidání malého množství citrónové nebo limetkové šťávy pro překonání špatné chuti vody a tak se nevědomky admirál Edward Vernon, který za tímto stál, postaral o lepší zdraví námořníků díky vitamínu C obsaženém v citrusech.

http://krasajachtingu.cz/2015/02/12/rum-namornikovo-prokleti-i-pozehnani/

Tomu panečku říkám recenze: