A teď to tu půjde jako na běžícím pásu!

„Mám už klíč od svého bytu!“ hlásila mi s neskrývaným nadšením a radostně rozšířenýma očima má těžce tělesně postižená kamarádka. Čekala ji první noc ve zcela novém nezávislém bydlení s nepřetržitou asistenční péčí. Měl jsem za ni obrovskou radost a zároveň jsem byl na ni hrdý, neboť opustit jistotu ústavu s její totální závislostí na okolí považuji za projev osobní statečnosti.

Vzpomněl jsem si, že na rozdíl od maturity byl vlastní byt opravdovou branou do zcela jiného života. Málokdo ze zdravé populace si asi dokáže představit, jak nezvyklý a euforický pocit pro člověka, který celý svůj dosavadní život prožil v ústavu, je mít klíč od prostoru, který je jenom váš. Kde vám nebudou pořvávat vaši mentálně postižení spoluklienti, které zajímá pouze, kdo má noční a co bude k jídlu, kam vám několikrát za den nevtrhne sestra či vychovatelka, která vás beze slova odveze na večeři či na koupel jen proto, že už je čas. Prostor, kde se musíte neustále dožadovat základních životních úkonů. Život v ústavu – zvlášť pro těžce tělesně postižené – znamená život bez soukromí a bez intimity, ale zas je to život v jistotě. To je ten důvod, proč někteří klienti studují nesmyslně i několik středních škol za sebou, aniž by jedinou využili. Nejedná se o vášeň pro vzdělání, ale o křečovitou touhu vydržet v pohodlí ústavu co nejdéle, což je zpravidla podmíněno studiem.

„A teď to tu půjde jako na běžícím pásu!“ To byla oblíbená průpovídka jedné vychovatelky ve chvíli, kdy dokouřila, dopila kafe a dle zvětšující se fronty vozíčkářů čekajících na toaletu usoudila, že už je čas začít něco dělat. Kromě odhalení, jak industriálně vnímala svou práci, je to také hezký příměr života v ústavu. Můžete zde sedět jako u fiktivního pásu, na který vám samo přijede úplně všechno, co k životu potřebujete. Od jídla, personálu, rehabilitace, zážitků, sportu, výletu, kultury. Stačí to jen zkonzumovat. Vše odvíjející se v přesných a neměnných časových úsecích pod nekompromisním rytmem imaginárního metronomu. V takovém lidském skleníku můžete prožít celý život, aniž byste udělali jediné vlastní rozhodnutí, aniž byste poznali, jak vypadá opravdový život venku. Člověk si ale zvykne, nepřijde mu to nepřirozené, zvlášť pokud v tom žije od dětství.

Není to však růžový konec krásné pohádky o svobodě. Spí zatím na matraci, věci má vyskládané na zemi, než dovezou nábytek, a do vany se nevleze. Je to začátek boje s nejrůznějšími komplikacemi, s nedostatkem peněz, s pocity samoty, s lidskými neshodami a stovkami dennodenních rozhodnutí, za která je nutno přijmout zodpovědnost. Ale i to je součást tak cenné svobody. Naše svoboda totiž nemůže být o tom, žít zcela nezávisle na okolí, ale smět si vybrat, na kom budu závislý.