5 zážitků z porodu

Příspěvek s tímto názvem bych mohla psát každý den - vždycky by byl obsah jiný. Je zajímavý, jakým způsobem to mozek zpracovává, na co všechno si vzpomíná a co radši nechává v mlžném oparu a snaží se to vytěsnit co nejdál do temných hlubin - to aby lidstvo nevymřelo a Jáchym aby měl někdy šanci na sourozence. Taky dost záleží na tom, s kým si o tom povídám, jestli u toho chovám syna v náruči nebo jestli jsem třeba ve sprše. Tak schválně zkusím pár bodů, ale neberte to vážně, ono to vlastně bylo úplně jiné...

1) Zajímavý je pocit, když si teda člověk uvědomí, že fakt už. Vůůůbec netušíš, co tě čeká, bolesti máš, že si myslíš, že každou chvilku porodíš (pak to ale trvá ještě dalších 12 hodin :-) ), ale stejně máš pocit jako když se balíš na nějaký super výlet. Vtipnný bylo, jak nešlo taťku uklidnit, že nemusí jet jak sanitka, navíc, když to málem muži mému zlámalo vaz ta cesta. Ale jsou veci, které nevysvětlíš. Pak si taky pamatuju, jak jsem chodila na prohlídky, a vždycky tam nějakou holčinu oblíkli do košile a už šla. Jak jsem si tu košili oblíkala, říkala jsem si - heeej, tak já jdu teda taky. Fakt už nepojedem domů. To bylo takové to první uvědomnění si, že fakt UŽ!

2) Když teď na sebe pouštím proudy vody z naší ultrabarevné sprchy, mám zvláštní pocit. Jo, příjemné to je, ale právě kdesi vzdau jsou upozaděné ty hodiny ve sprše, na balónu, na posteli, u ripstolu a kde všude se dalo svíjet. Sprcha byla dobrá, daly se tam přežít i 4 kontrakce! To jinde tak max. 2... Pustila jsem na sebe hektolitry vody, snad to porodnici nezruinuje. Dál radši o tom mluvit nebudu, aby to někoho neodradilo, ale musím zpětně říct, že cokoliv se dá pro Jáchymka přežít. I šestkrát po sobě bych do té první porodní doby takhle dlouhé a husté šla, když by mu to mělo pomoct na svět. Tak šílené ta matky jsou!

3) Říkala jsem si, jaký to asi bude, až se vyklube. Jo, je to dost podobný, jak jsem si to představovala - ten pocit. Díky tomu, že se vrhám do všeho bez rozmyslu (Chválabohu za to!), jsem si nedala dát epidurál. Všechno jsem krásně cítila. Ne bolest, ta nakonec vůbec nebyla, to bylo jen takový hodně velký :-) . Ale to tlačení, u kterýho jsem řvala nevím proč (fakt to nebolelo), ale hlavně tu chvíli, jak ta hlavička proklouzne. To už člověk tuší, že je to fakt venku. A pak jak ten zbytek projede... V ten moment jsem otevřela oči asi po hodině, kdy jsem je nemohla skrz bolest otevřít. A místnost najednou plná lidí, na břiše cosi vlhkého, teplého, řvoucího a našeho. Kluk! V ten moment by člověk miloval cokoliv, ať už by si vroucně přál dceru, to se zapomene za pikosekundu a pak už prostě nechceš jinak. Vždyť tenhle kluk je to nejhezčí na světě, co existuje. Jáchymek byl krásný od začátku. A jako fakt! Vlasatý, nebyl vůbec pomačkaný, žádná šišatá hlava... playboy a naše láska na první pohled. Vůbec jsem si na něj nemusela zvykat, fakt jsem ho začala milovat hned s první vteřinou. Pak jsme si s Míšou pobrečeli, hladíce Jáchymka na břiše, nedbajíce jeho řevu a urputným snahám se dohrabat k prsu - úžasný dvě hodiny našeho života.

4) Není nad to být slavný. Kdy jindy se stane, že sedíte na gynekologickém křesle, nohy už víc roztáhnout neumí ani akrobat, na břiše čerstvě narozeného kluka, košili prosáklou veškerými možnými tělesnými tekutinami, uslzené oči štěstím, vlasy připomínající vlasy jen díky mikroskopickému rozboru... no a doktorka, která dole sešívá (prý, vůbec to není cítit), hlásí: Jé, já vás znám z Barky! Teda já jsem vás hned nepoznala, ale tady podle manžela... byli jsme na představení, no výborní jste byli...
Tuším, jak se asi cítí Karel Gott, když mu doktorka vyšetřuje prostatu a chválí mu u toho koncert. Já tě znám!
(P.S. Ještě, aby mě hned poznala podle pracovního působiště, kde zrovna operovala.. :-)

5) Fakt mi dlouho nechutnalo žádné jídlo tak, jak na sále. Když Míša odešel a Jáchymka odvezli na dětský, tak mi přivezli oběd. Sice jsem byla ještě špinavá až hrůza, všude krve jak z vola, ale slovy poutnickými: Sere pes, bude hlad. Nebo teda byl hlad. Nejdřív jsem myslela, že nemůžu přece v takovým stavu nic polknout, ale pak jsem ten oběd, který objektivně nebyl nic moc, ale v tu chvíli to byla božská mana, snědla asi za dvě minuty. Tác jsem odložila, odkryla peřinu, zjistila jsem, jak je všude strašně krve a šla se vysprchovat. Pak jsem trochu umyla ty červené cákance, svlíkla si tu otřesně pro/pocenou/močenou/krvácenou košili a jala se čekat na asistentku. Když přišla a já jí řekla, že už jsem jako byla v té sprše a co už je hotový, tak se úplně zhrozila, že teda jsem asi superžena, když po takovým výkonu jdu sama do sprchy a ještě tam vytírám po sobě krev. No, musím si neskromně říct, že SU! SU SUPERŽENA!!!

P.S. Muži můj milý, děkuju, že jsi tam byl. I když to mohlo vypadat, že Tě tam moc nepotřebuju a poslední, co bych chtěla, aby mě někdo držel za ruku, byl jsi pro mě strašně důležitý.

P.P.S. I když můj záměr být psát tak trochu nad věcí, moc se to nedaří. Asi hormony... tak kdyžtak to nečtěte, to je jednoduchý. A čtěte Deník moderního fotra, to je lepší...