Robertova dizertačka

RNDr. Robert Osman
Městská teritorialita na příkladu města Brna

Citace výzkumníků. Vše bez kontextu.

„Ale já si, ano, tak to je ono, tak tady je ta zásadní chyba, že pro mě třeba Vídeňská… Já jsem do teďka nevěděl a nevím a neuvědomuju si, že ona vlastně vede na jih, a nevede na sever. Vidíš? A tohleto je věc, kterou já jsem v životě nad tím neuvažoval. He, he. Takže já jsem s tou Vídeňskou byl úplně mimo, ty vole, tady je totiž teprve ta Zahrada, a tady je, dejme tomu, ten Mikešův doktor. Já jsem si říkal tady někde je přece ta škola. To je blbost, ona musí být ještě trochu tady, protože až tady, protože tady se jede na to ... hm ... jak se jmenuje, Mendlovo náměstí. Do prdele počkej, ne, taky ne ... taky ne... Tak schválně, škola je tady někde, ty jo, respektive ona je níž, ale tady je Konečného náměstí někde. Jsem o tom přesv... Schválně, kde je Konečného náměstí?“

„Stačí trošku prostě odklonění jako z cesty, kterou znáš, a seš v prdeli, rozumíš? Jako že mě to sere, že jsem se tomu nepřizpůsobil a neřekl si: aha, tady vlastně je ta a ta hospoda a tady, že nemůžu jet prostě rovně, ale jako, že tohle, ty vole, to mě fakt jako sere dost, že jo. Že jsem to jako. No to je určitě ono, no. To fakt je jenom díky tomu, že tam opravovali ten chodník, že jo, ty jo.“

„Já teďka budu mluvit trošičku v relaci science fiction, protože si myslím, že to ještě neexistuje. Ale umím si představit tělísko, který by bylo podobný plastelíně, měl bych ho v dlani, v tom tělísku vlastně hmatovými vjemy bych se vlastně dokázal orientovat, jestli mám jet víc nahoru, dolů nebo tohle to. Ale zase nebylo by to tak přesný, abych tím určil třeba, jestli mám sjet z chodníku, nebo to, ale víceméně jako taková nějaká buzola v ruce, na základě které, která by se samozřejmě musela dynamicky měnit a ukazovat mně, kde jsem, jo? [...] Je to vlastně trošku kopie pohybu té páčky. Jako kdybych prostě tím palcem, jezdil po takové... jako kdybych tím palcem jezdil po trase.“

„No, to mi vadilo víc, no. To mi vadilo víc, protože jsem byl zamilovanej, měl jsem holku a myslel jsem si, že se vezmeme, budeme mít děti a rodinu a já nevím co všechno. Jako tenkrát jsem byl jako takhle romanticky tohle. Takže to vím, že mě jako dost, dost, dost dostalo. A byl jsem dost nasranej na ty lidi, že mně to nikdy nikdo neřek. Že jsem si ten sen takhle vybudoval a musel jsem ho zase takhle zbořit. To jsem tenkrát jako dost řešil.“

„Teďka mě ještě napadá jedna věc, že to je možná taky kvůli tomu, tomu postižení, protože vlastně já neudělám prudký pohyb, ani kdybych se zbláznil. Když já budu nervózní, ve stresu, všecko, tak já ten prudký pohyb neudělám. Já prostě jediný pohyb, který udělám, je prostě pomalej, sunovej pohyb. To je něco jako tai-či. Když máš tai-či, tak máš taky prostě pomalý pohyby, který prožíváš, a to tě zklidní. A to je to, co my máme i tímhletím trošku. Že jakoby nemáš možnost ten stres nějakým způsobem projevit v těle. Jako rozmáchávat rukama, nebo něco. Jestli to není tímhletím taky trochu? Já třeba neznám myopata cholerika. Neznám žádnýho. Znám jich třeba deset, dvanáct, ale všichni byli podobní tady v tom.“

„Často se stalo, že mamina zastavila někde u supermarketu, a než by mě vytáhla ven na vozejk a kdesi cosi, tak prostě bylo pro ni mnohem jednodušší skočit do supermarketu nakoupit to a já počkám v autě. Ze začátku mě to hrozně štvalo, protože tý mamině v tom supermarketu se to nezdá, když tam lítá, ale ty když čekáš v tom autě, je to kurevsky dlouhý. A teďka jak se s tím časem, jak se s tím srovnat, abys nebyl furt stresovanej, furt nasranej. Furt na někoho čekáš, protože to je věc, kterou nezměníš. Ale jak z toho vytěžit? Tak mě jako babu začalo hrozně zajímat, jak ty lidi choděj kolem oblečený, jak jsou upravení, co nosej, co se nosí. Já jsem se jako mladá holka nedostala mezi lidi moc, protože jsem byla jen v ústavu nebo doma, nikde jinde. Takže pro mě to bylo hrozně zajímavý sledovat ty lidi – kam jdou, s děckama a chlapi a fakt to ty baby nosej, prostě to pro mě bylo hrozně zajímavý, tím pádem se z toho stal čas, který mě bavil.“

„Já ti totiž něco řeknu, já mám strašně, ale strašně špatnej pojem o vzdálenostech a o prostoru, což trochu vyplývá i z mýho postižení z vývoje a tak – psychomotorickýho. Čili prostě takhle to u mě je, a já když řeknu, za 50 metrů jsme tam, tak je to buď za třicet, nebo za dvě stě, ale nikdy to netrefím. Já mám třeba výbornej pojem o čase. Já ti jsem třeba kolikrát schopnej z placu říct, kolik je hodin, ale naprosto, naprosto neschopnej jsem ve vzdálenostech.“

Pokud komunikační partner ví, že nemá domluvenou asistenci, přestává pít, pokud je asistence pouze jednorázová, začíná pít až hodinu před smluveným časem, pokud má před sebou dlouhou cestu, nepije vůbec, pokud jde do restaurace bez asistenta, pije pouze tvrdý alkohol, pokud se posouvá termín asistence, přizpůsobuje svůj pitný režim. Toaleta tak v pojetí komunikačních partner nabízí příklad mechanického plánování biologické potřeby.