Tak mne nedávno napadlo, že by stálo za to upoutat vaši pozornost fenoménem, s jakou vášní veřejná média, a to zdaleka nejen ta bulvární, milují ve svých srdceryvných článcích úsloví „upoután na vozík“. Není dne, aby na mne nevypadl hluboce lidský příběh, že ten či onen statečný mladý muž, „přestože je odmalička upoután na vozík, nevzdal svůj obdivuhodný boj s nepřízní osudu…“, nebo že kdovíjaká slavná osobnost, kupříkladu prezident, „bude následkem úrazu na několik měsíců upoutána na vozík“. Z těchto neblahých osudů mou citlivou duší hluboce otřásla zpráva, že „král českých diskoték Michal David je po úraze dočasně upoután na kolečkové křeslo“. Chudák, napadlo mě, taková selebrita, a místo na normálním vozíku se musí trápit připoutaný, kdoví čím, na křesle s kolečky. Nehoda se mu údajně stala, když vystupoval ze svého vrtulníku a šlápl rovnou do krtince. Ale věřte bulváru!
Mistr zvažuje, že své hořce nabyté zkušenosti s „upoutáním“ zúrodní do podoby zbrusu nového muzikálu. Za předpokladu, že tento kus bude stejně kýčovitý jako jeho dosavadní produkce, mohla by se zrodit vskutku dechberoucí show. Úplně to vidím! Před ohromnými schody křepčí skupina tanečníků v cylindrech a do rytmu si nonšalantně ťukají berlemi. Nějaká prsatá pěvecká hvězdička z periferie by na vozíku nemotorně zkoušela přejet obrubník z molitanu, zatímco kolemjdoucí dav by její nemohoucnost okatě ignoroval. Následovala by tklivá balada o všudypřítomných bariérách kolem nás, ale hlavně o těch v našich srdcích. Pan David by ani nemusel investovat tolik energie s vymýšlením nových písní. Stačilo by přetextovat známý hit z osmdesátek na „Cévka, mně chybí cévka“ a celou show efektně zakončit tím, že ona skupina tanečníků vynese po schodech ženu na vozíku s písní „Pár přátel stačí mít“.
Ale zpět k našemu úsloví „upoután na vozík“. Pokaždé když ho slyším, s úsměvem si představím výjev, jak krutý šedovousý děd jménem Osud váže zdravého nešťastníka řetězem k vozíku a vše ještě pojistí masivním zámkem. Nebožák se ze všech svých sil snaží vstát, ale když už se mu kus povede, řetězy se zakousnou do těla a po chvíli marné snahy ho s ohlušujícím řinčením donutí sklesle usednout do jeho tolik nenáviděného vozíku. Je ale možné, že se podvědomá asociace váže ke klasickému řeckému dramatu Upoutaný Prométheus. Vozíčkář jako symbol jakéhosi vykupitele společnosti za cenu úplné bezmocnosti a nevýslovného utrpení.
Jediné, co chybí, je mohutný orel, který by vozíčkářům každé ráno vyrval kus jater. Tuto funkci může ale v dnešní době převzít alkohol, který stejnou práci zastane o mnoho příjemnějším způsobem. Všechny tyto asociace vycházejí z naivní představy zdravé populace, že být vozíčkářem znamená prožívat nepřetržité utrpení. Kdyby jen věděli, jaká bývá skutečnost! Vozík rozhodně není pro většinu postižených prokletím, ale velmi praktickou pomůckou, ke které mají povětšinou velmi kladný až láskyplný vztah.
Ale třeba je to všechno úplně jinak. Třeba je upoután zvířátko ze stejné vývojové větve jako třeba orangután. Jednou si třeba naše děti budou z učebnic přírodopisu číst, že: „Upoután vozíkový – žije převážně v městské zástavbě, kde je minimum bariér. Vyznačuje se především upoutáváním pozornosti médií a vyvoláváním přehnaného soucitu u ostatních živočichů.
Živí se převážně z důchodu a jiný dávek, které si dokáže velmi šikovně obstarat...“