Tak mne nedávno napadlo, že by stálo za to upoutat vaši pozornost fenoménem, s jakou vášní veřejná média, a to zdaleka nejen ta bulvární, milují ve svých srdceryvných článcích úsloví „upoután na vozík“. Není dne, aby na mne nevypadl hluboce lidský příběh, že ten či onen statečný mladý muž, „přestože je odmalička upoután na vozík, nevzdal svůj obdivuhodný boj s nepřízní osudu…“, nebo že kdovíjaká slavná osobnost, kupříkladu prezident, „bude následkem úrazu na několik měsíců upoutána na vozík“.
Tak nám RegioJet odmítl vozit vozíčkáře. Pan Jančura vzkázal nám, třiceti tisícům vozíčkářům v České republice, že bude pro něj lepší, když své peníze necháme konkurenci. Důvod? RegioJet musí platit Českým drahám nehorázné tisícové poplatky za každé půjčení plošiny a navíc: nakládání vozíků nepříjemně zdržuje. Každá minuta, co vlak stojí ve stanici, znamená hromadu peněz, a tak je dobré se vozíčkářů zbavit. Mnozí obhájci namítají, že je to soukromý podnikatel a že si může zvolit, koho bude přepravovat.
Myslím, že snímky ze života vozíčkářů se dají rozdělit minimálně do dvou skupin. První skupinu představují snímky, ve kterých se nám nabízí dojímavý příběh hrdiny, jenž se nenechal odradit nepřízní osudu a díky své ocelové vůli začne „zase skákat přes kaluže“. Tyto filmy bezpečně rozpoznáte během několika sekund. Hrdina je dobře nasvícen ve sněhobílé košili, jeho slova, svědčící o nositeli veškerých lidských ctností, jsou podbarvena slzotvornými melodiemi tklivých smyčců.
Na začátku služby, kterou dnes označujeme jako osobní asistence, stála partička tělesně postižených studentů z univerzity ve Spojených státech, kteří sami sebe označovali jako Rolling Quads (Valící se kvadrouši). Tento spolek neortodoxních vozíčkářů se dal dohromady v roce 1972, v době hippies, kdy se slovo svoboda stalo posvátnou mantrou celé jedné generace. Svoboda přijmout výzvy i odpovědnost, poznávat věci, tvořit vztahy, dělat chyby a prožít život co nejvíce podobný životu běžných lidí. Založili tedy hnutí Independent Living, které se později rozšířilo do celého světa.
„Mám už klíč od svého bytu!“ hlásila mi s neskrývaným nadšením a radostně rozšířenýma očima má těžce tělesně postižená kamarádka. Čekala ji první noc ve zcela novém nezávislém bydlení s nepřetržitou asistenční péčí. Měl jsem za ni obrovskou radost a zároveň jsem byl na ni hrdý, neboť opustit jistotu ústavu s její totální závislostí na okolí považuji za projev osobní statečnosti.
Nedávno jsem přemýšlel o tom, jakou sílu a moc v sobě onen známý znak vozíčkáře vlastně má. Vnímáme jej už úplně samozřejmě, ale jeho vznik, jak jsem se dočetl na stránkách tohoto Vozíčkáře, zas tak samozřejmý nebyl a vedl se velký boj o jeho výslednou podobu. Moc nechybělo a mohli jsme stejně používat zcela jiný klikyhák. A jakou za tu dobu několika desetiletí získal moc! Vidíme ho skoro všude. Jezdí s námi v autech, na parkovištích hlídá volná místa, spouští plošinu v tramvajích, a dokonce se stal jakýmsi neoficiálním třetím pohlavím.
Tak jsem si pro sebe nazval hru, kterou hraje pojišťovna s vozíčkáři pokaždé, když se jim v mysli urodí ta nešťastná touha po novém elektrickém vozíku. Pro ty z vás, kteří jste tuto bojovku, za kterou by se nemusel stydět ani zdatný pionýrský vedoucí, osobně nikdy nehráli, zmíním jen stručná pravidla. Na začátku dostanete třístránkový formulář, který se postupně rozrůstá o různé přílohy a zprávy. Do něj je potřeba sehnat razítka několika specialistů – asi tak od všech, chybí snad jedině gynekolog. Poté žádost projednává komise, která rozhodne: ano či ne.
Jak tak sleduji zpravodajství o činnosti některých svých spoluvozíčkářů, nevycházím z úžasu. Poslední dobou mě nejednou nazdvihlo obočí počínání Národní rady osob se zdravotním postižením. Začalo to loňskou „hurádemonstrací“ před ministerstvem, na kterou se sjeli frustrovaní postižení z celé republiky vyhulákat svou zlost přiživenou různými dezinformacemi o rušení ZTP. To byl asi také jediný kladný efekt této akce, neboť kromě kýčovitého mediálního zájmu demonstrace nic konstruktivního nepřinesla. Zájem médií o pána Krásu byl taky nejspíše jediný pravý záměr této demonstrace.
